Vzduchoplavba

No, eště než se vrhnu přímo na tu vzduchplavbu, tak je třeba říct, co bylo přetim, žejo.

Hlavně musim říct, že jsme letadlo stihli, přestože sme dopoledne ještě pracovali v práci a jenom v závěru jsme žehlili, cpali věci do ruksaku a tak.

Pak nás Gorila taxi odvezlo na letiště - byl to Petr, ale na poukázce z ledna byl vyfocenej jako gorila, jestli to nevíte! Nejdřív jsme stáli frontu na odbavení, tam nám slovenská pani za přepážkou řekla, že muj ruksak můžu vzít i do letadla, což nás potěšilo, protožej mse ušetřili peníze za poslání jako zavazadlo, ale pak nás to nepotěšilo na bezpečnostní kontrole, protože jsme v něm měli ty věci, co se do letadla na palubu nesmí vzít a teďko jsme ho brali na palubu! A to ještě se ta krabice, ve který sem měl brejle zasekla v rentgenu, takže jsem tam s ruksakem operoval dost naslepo. No, nakonec jsem ceníkům daroval svůj nůž s malovanou střenkou a jeden deodorant a nechali nás projít.

Náladu mi spravila moje žena, která nám koupila duty free dvě piksly piva, asi že abysem nebrečel pro ten nůž.

 Pak jsme teda zase stáli frontu, ale abysme se nenudili, taxme se aspoň vyfotili, tak teď vidíte, kdože to vlastně na tu cestu do Sevilly vyrazil.

Ale pak se otevřely vrata (na letišti říkají dveřím vrata - "gate") a už jsme se mohli jít tlačit do letadla. Stejně jsme měli už zpoždění.

Moje žena byla tak moc hodná a nechala mě sedět u okna! To sem byl moc rád, protože sem se na letění už moc těšil.

No a v letadle se mi líbilo nejvíc tohleto:

- nejdřív se mi nejvíc líbilo, jak letušky dělaly takovou jakože spratakiádně eurytmickou skladbu na téma bezpečnostní instrukce. Ony stály v rozestupech v uličce a k puštěnému textu ve španělštině a pak angličtině dělali znakovou řeč a nějaké mezinárodní pohyby s pásem, vestou a kyslíkovou maskou. Byly moc roztomilý! Na zpáteční cestě si je určitě vyfotíme.

- a hned potom se mi nejvíc líbilo, jak na tý ranveji na to ten kapitán vod letadla šlápl a jak nás to zatlačilo do sedadel, kde jsme měli připoutaní vzpřímeně sedět (a já to vzorně dělal!). To je motor! Úplně sem cítil, jakou tu uhlíkovou stopu za sebou nechávám - na jednu stranu pocit ohromení tou silou, na druhý straně pocit, jestli si tý zábavy na úkor zeměkoule neužívám už nějak moc.

- no a do třetice sem si hrozně užil, jak se vznášíme. Jak několik tisíciletí lidi koukaj na oblohu a sní o tom, že se vznesou. A pak se někdo fakt vznese. A dneska jsem se vznesl já.

Někde v bižuli na gymplu jsme se učili, že ontogeneze je zkrácená fylogeneze (nebo vopáčně?¨), prostě, že vývoj jedince je zkrácenej vývoj druhu. Já jsme dneska jako jedinec dospěl do stavu, ve kterým bylo lidstvo za Montgolfiérů nebo za Wrightů, prostě Fojtíčkova geneze je teď v nějakým 18.-19. století.. A byl to hezkej pocit.

No, letěli jsme přes česko a měl sem pocit, že to přece musim poznat, kudy letíme, ale nepoznal sem nic, až hraniční hory ... a pak Alpy ... a pak moře. Nad mořem jsme kroužili pěkně dlouho, jakoby nás do tý Barcelóny nechtěli pustit, to ale nám suchozemcům vůbec nevadilo.

Vzduchoplavba z Barcelony do Sevilly byla klon té předchozí, stejný letadlo stejný společnosti a my v něm měli stejný místa (akorát jsem už k vokýnku galantně pustil Janu). Napřed jsme letěli podél pobřeží, pak už přes souš a nakonec přes Sevillu, což jsem už po domácím studiu map dobře poznal.

A nakonec jsme sebou sedli na letiště, vylezli z letadla a před letištěm akorát natrefili na autobus do centra. Ale to už je jiný vyprávění ...