tarde de retarda - blbův (závěrečný) večer

V nadpisu trapně vtipkuji o svém rozpoložení: jakoby se mi začalo stýskat po prostředí, ve kterém se orinetuju, kde to znám a rozumím mu. Tady je hezky, ale víc by si to užil někdo, kdo nepotřebuje furt všemu rozumět a vědět, co se děje. Pořád je tu krásně, pořád ty Španěly obdivuju, ale v Plzni rozumim tomu, co si lidi říkají, poznám, jestli mluví na mě nebo ne, poznám, která hospoda je moc nóbl a která je moc póvl, můžu s lidma žertovat ... a tady né. No, tak mi to nedělá dobře kolem žaludku, mám ho staženej a neraduje se.

Ale to nic nemění na tom, že tu je krásně, to jenom neurotickej Fojtíček si to neumí užít.

Nicméně poslední večer jsme si řekli, že se ještě projdeme a někam zapadneme na nějaký pití a třeba i jídlo. Protože bylo lehce před šestou, skoro všude měli zavříno, ale už sem tam otvírali. Našli jsme jeden bar, kterej se jmenoval Ibería a byl asi právě pro takový turisty, jako jsme my (jako kdyby si někdo v česku pojmenoval bar Česko ...). Ale sangrii nám udělali dobrou, aspoň nám turistům chutnala.

Pak jsme šli kolem Tore del Oro, desetiboký starý věže dál k Aréně de la maestranza, kde jsme krátkým zarytým mlčením vyjádřili svůj odpor k trápení plnokrevnejch bejků a jiných bezmocných zvířátek.

Cestou jsme ještě našli poštu, protože za celou dobu v Seville jsme si nevšimli žádný poštovní schránky. Poštu jsme našli a paní u dveří nás odkázala opravdu na ty čtyři díry ve zdi pošty s nápisama Sevilla, Madrid, Provinces a Extranjero. Vylučovací metodou jsme odhadli, že pokud vůbec máme ty naše pohledy někam hodit, tak do "extranjero", tak jsme to udělali. Tak kdo od nás čekáte pohled, vězte, že možná leží někde za zdí pošty v Seville v tříděným odpadu, v pelechu homelessáka nebo čert ví, co to za tou zdí bylo (a jak se vlastně pošta v Seville normálně posílá).

Pak jsme přešli most to Triady, to je docela hezká čtvrť, ale my jsme se jen kousek prošli po nábřeží, anžto nám tam Eismanka doporučila rybí speciality. Vony ale ty hospody teprve otvíraly, tak jsme to jen prošli a prchli zase na náš břeh.

Na našem břehu jsme kráčeli po ulicích, kde znatelně houstlo zalidnění, podle mého odhadu kulminovalo kolem půl devátý a my dostlai strach, že nenajdeme nikde v hospodě místo. Když jsme tak nazdařbůh propátrávali ulice, vylezli jsme na Plaza Major, který je skoro celý zastřešený takovou futuristickou mřížovitou dřevěnou konstrukcí obrovských rozměrů.

No, to se ale už i moje fobie začala prolamovat a bylo čím dál jasnější, že někam musíme už zasednout. Zasedli jsme někde na ulici, která se zdála mít něco společnýho s Miguelem Cervantesem a dali si pomerančový víno. Je to dobrota, která nejvíc snad připomíná medovinu (sladkostí a barvou), má ale krásnou a zajímavou chuť po pomerančích. A aby to bylo stylový, a protože Eismanka nás určitě bude vyslýchat, jestli jsme dodrželi všechny její rady, tak jsme si konečně dali i nějaký tapas, takový menší jídýlka k chlastání. Měli jsme olivy, ančovičky, kuřecí v pomerančová omáčce a grilovanej kozí sýr, jedmno lepší než druhý. Aby to bylo jídýlko k chlastání, tak jsme dali to pomerančový víno ještě jednou samozřejmě, ale víckrát už né, protože jsme se báli, že v takovým stavu bychom nenašli cestu domů a navíc zítra brzo vstáváme.

Jelikož to píšu, je vidět, že jsme hostel našli a plni zážitků pomalu kupkujeme věci, abychom mohli rychle zabalit a ráno svižně doklusat na autobus na letiště.

Tak buenas noches, seňoras y seňores!