Cesta do Sevilly - epilog

Taxem se k tomu dostal, abysem udělal za timhle vypravovánim nějakou jakože tečku. Už jsme tejden doma, teda v Česku - já sem hnedka zase vodjel do Bílý Vody, co je skoro ve Slezsku, na cirkus paciento a přijel až po pěti dnech, ale stejnak, jsme prostě zpátky z tý Sevilly.

Co z toho ve mně zbylo? No, spoustu zážitků!

Když si teď řekl, co je ve mně nejvíc, tak se mi vybavily dvě věci:

Jednak ten cirkus - hnedka v Bílý Vodě jsem najednou chtěl i ten náš malej pacientskej cirkus vyšperkovat málem jako ty kucí ze Solejlu, jakože hrát cirkus ne jako obyčejnej cirkus, ale o něčem, narvat to emocema, lítat přitom do vzduchu a tak. (nakonec jsme to vyšperkovali sice jenom odpálením modrý dýmovnice v jednom čísle, ale úplně bez odezvy to desolejlácký Corteo nebylo ... každopádně už jsem to DVD s představením od tý doby viděl třikrát!). Ony nejvíc člověka zasáhnou takový obyčejný obrazy, který samy o sobě nejsou nic světovýho, ale když se udělají hezky, tak mají sílu a mě dostanou najistotu. V tom představení odjížděl ten klaun po svý smrti na kole do nebe a volal na nás dolů, že jako nashle ... dneska jsem byl na pohřbu kolegy z Církváče a žádný řeči tam mě nerozbrečely, až to, když ho prostě vynášeli ven z kostela ... ani nemusel volat že jako nashle ... prostě jednoduchý obrazy ...

A za druhý ten pocit, když jsem se s tím letadlem odlepil poprvé od země a nabral vejšku, to bylo taky transcendentní. Ty další vzlety už takový nebyly, jakkoli to zrychlení, co tě zatlačí do sedadla, bylo prima dycky. Pak už mi prostě to vzlítávání takový nepřišlo a víc a víc mě štvalo, kolik betonu a kolik ropy a prachů a kyslíku a vůbec takový mý lítání si po Evropě stojí.

Tak řekněme tohle jsou dvě velký zkušenosti. To další: maurská gotika, španělský teplíčko, siesty, gaspacho a jídlo a pití vůbec, lidi v hostelu, palmy a pomerančovníky, ... to se mi taky vrací a raduju se z toho ještě furt. Jsem moc rád, že jsem to zažil. Nemusím to nutně zažít znovu, jsem totiž nějak přesvědčenej, že všechny hezký věci se ke mě vrátí znovu a v mnohem větší síle až umřu, ale moc rád za to všechno zažitý jsem.

Takže na závěr ještě jednou veliké díky všem, co nás do toho Španělska dostali, a uzavírám tento svůj pseudocestopis pozdravem, kterým obyčejně končíme naše cirkusy paciento: "někdy jindy někde jinde!" (google překládá: "otra vez en otro lugar!")

... jo, fotek pár jsem vyplácl na http://ledovec.rajce.idnes.cz/reditel_a_reditelova_v_Seville ...

protoepilog celé téhle špumprnády

Jsme ve zdraví doma.

Přiletěli jsme, nechali se odvézt do Bohnic, kde bylo v léčebně Babí léto a kde měl Ledovec stánek, a pak jsme jeli domů.

A protože se musím vybalit, orazit si, poslat výplaty, sbalit na cirkus a zítra zase odjet, tak tohle je jen protoepilog - pro ty, co jsou v napětí, jestli to dobře dopadlo.

Dopadlo to dobře, bylo to krásný a krásný bylo se vrátit domů, kde je "doma", kterýmu rozumim, a kde jsou ty hodný lidi, co nás do toho Španělska poslali - jmenuje se to Ledovec a jinde to nemají.

Tak jsem za to moc vděčnej a děkuju!

A pořádnej epilog dopíšu pozdějc. Buenas noches!

tarde de retarda - blbův (závěrečný) večer

V nadpisu trapně vtipkuji o svém rozpoložení: jakoby se mi začalo stýskat po prostředí, ve kterém se orinetuju, kde to znám a rozumím mu. Tady je hezky, ale víc by si to užil někdo, kdo nepotřebuje furt všemu rozumět a vědět, co se děje. Pořád je tu krásně, pořád ty Španěly obdivuju, ale v Plzni rozumim tomu, co si lidi říkají, poznám, jestli mluví na mě nebo ne, poznám, která hospoda je moc nóbl a která je moc póvl, můžu s lidma žertovat ... a tady né. No, tak mi to nedělá dobře kolem žaludku, mám ho staženej a neraduje se.

Ale to nic nemění na tom, že tu je krásně, to jenom neurotickej Fojtíček si to neumí užít.

Nicméně poslední večer jsme si řekli, že se ještě projdeme a někam zapadneme na nějaký pití a třeba i jídlo. Protože bylo lehce před šestou, skoro všude měli zavříno, ale už sem tam otvírali. Našli jsme jeden bar, kterej se jmenoval Ibería a byl asi právě pro takový turisty, jako jsme my (jako kdyby si někdo v česku pojmenoval bar Česko ...). Ale sangrii nám udělali dobrou, aspoň nám turistům chutnala.

Pak jsme šli kolem Tore del Oro, desetiboký starý věže dál k Aréně de la maestranza, kde jsme krátkým zarytým mlčením vyjádřili svůj odpor k trápení plnokrevnejch bejků a jiných bezmocných zvířátek.

Cestou jsme ještě našli poštu, protože za celou dobu v Seville jsme si nevšimli žádný poštovní schránky. Poštu jsme našli a paní u dveří nás odkázala opravdu na ty čtyři díry ve zdi pošty s nápisama Sevilla, Madrid, Provinces a Extranjero. Vylučovací metodou jsme odhadli, že pokud vůbec máme ty naše pohledy někam hodit, tak do "extranjero", tak jsme to udělali. Tak kdo od nás čekáte pohled, vězte, že možná leží někde za zdí pošty v Seville v tříděným odpadu, v pelechu homelessáka nebo čert ví, co to za tou zdí bylo (a jak se vlastně pošta v Seville normálně posílá).

Pak jsme přešli most to Triady, to je docela hezká čtvrť, ale my jsme se jen kousek prošli po nábřeží, anžto nám tam Eismanka doporučila rybí speciality. Vony ale ty hospody teprve otvíraly, tak jsme to jen prošli a prchli zase na náš břeh.

Na našem břehu jsme kráčeli po ulicích, kde znatelně houstlo zalidnění, podle mého odhadu kulminovalo kolem půl devátý a my dostlai strach, že nenajdeme nikde v hospodě místo. Když jsme tak nazdařbůh propátrávali ulice, vylezli jsme na Plaza Major, který je skoro celý zastřešený takovou futuristickou mřížovitou dřevěnou konstrukcí obrovských rozměrů.

No, to se ale už i moje fobie začala prolamovat a bylo čím dál jasnější, že někam musíme už zasednout. Zasedli jsme někde na ulici, která se zdála mít něco společnýho s Miguelem Cervantesem a dali si pomerančový víno. Je to dobrota, která nejvíc snad připomíná medovinu (sladkostí a barvou), má ale krásnou a zajímavou chuť po pomerančích. A aby to bylo stylový, a protože Eismanka nás určitě bude vyslýchat, jestli jsme dodrželi všechny její rady, tak jsme si konečně dali i nějaký tapas, takový menší jídýlka k chlastání. Měli jsme olivy, ančovičky, kuřecí v pomerančová omáčce a grilovanej kozí sýr, jedmno lepší než druhý. Aby to bylo jídýlko k chlastání, tak jsme dali to pomerančový víno ještě jednou samozřejmě, ale víckrát už né, protože jsme se báli, že v takovým stavu bychom nenašli cestu domů a navíc zítra brzo vstáváme.

Jelikož to píšu, je vidět, že jsme hostel našli a plni zážitků pomalu kupkujeme věci, abychom mohli rychle zabalit a ráno svižně doklusat na autobus na letiště.

Tak buenas noches, seňoras y seňores!

páteční maňána

Dneska jsme vyrazili na Reales Alcazares, královský hrad.

Ještě předtím jsme se přestěhovali do jiného pokoje, protože jak jsme se bookovali nadvakrát, tak se v hostelu mohli vymluvit, že potřebujou náš pokoj pro někoho jiného. Tož jsme povýšili o jedno patro a máme pokoj sice o něco menší, ale máme manželský postele a dokonce okno. Teprve teď - v patře doceníme krásu toho baráku. Má vevnitř tři dřevěný vyřazávaný patra nad sebou a nad tím terasu na střeše. Jako rodinný sídlo musel bejt moc hezkej.

Díky dlouhýmu spánku a tomu stěhování jsme vyrazili do šumu až v půl jedenáctý a rovnou do královskýho sídla. Podle všeho tam bydlel chalífa a když Ferdinand III. ve 13. století vyhnal muslimy, tak on a jeho následovníci a to asi až do 20. století (kdy si tam princezna nechala zřídit první tenisovej kurt ve Španělsku!).

Byla to nádherná podívaná, jejíž hlavní úchvatnost spočívala v neuvěřitelný výzdobě v maurským stylu a v kráse zahrad plných palem, citronů a kašen.

Brouzdali jsme se tam přes dvě hodiny a pořád bylo na co koukat. Moc hezky to tam udělali s vodou, s kachlema, se zbytkama po Římanech, s kytkama a stromama. Parádní podívaná!

Ještě tam v zahradě inzerovali nějaký jakože vodní varhany, který hrajou každou celou hodinu ... no tak tu naší celou teda nehrály, asi nehrály už nějakou dobu, to ale nemůže celkovej dojem zhatit.

Z iniciačních zkušeností je třeba zmínit, že jsem asi poprvé viděl citrón na stromě, jiný stromy znám už asi z Říma, taky datli jsem ještě neviděl. Teď už jo.

Pak už jsme se zase vpotáceli do města a jali se nechat oslovovat denními menu jednotlivých barů. Naproti univerzitě (co tam ta Carmen vyráběla ty cigára) jsme naši hospodu s Menu Tipico - Gaspacho a Paella a dali jsme to a dobře jsme udělali.

Já dycky když někam jedu, tak tam něco ochutnám a pak jsem na tom závislej. Kdysi to byla v Belgii Nutella, pak v Británii Marmite, v Provence černý olivy (ty jsme si mimochodem koupili tady taky, ale v samošce, takže nebyly špatný, ale ty pravý taky ne) a jak tak na to koukám, odsud se mnou jede gaspacho. Vím o tom houby, je to prostě taková studená rajčatová polívka, ale je hooodně v pořádku!

Paella nebyla taky vůbec špatná, byly v ní mušle i se skořápkama a voněla hodně po nich. Dávali k tomu kus citrónu a s ním to bylo úplně výborný. Cestou domů jsme ty mušle cítili z několika oken ...

Po cestě domů jsme to vzali za královským palácem, kolem různých kostelů k baráku, co si tu jeden pán po návratu z pouti do Jeruzaléma postavil v 16. století podle vzoru údajného Pilátova domu a vymyslel k tomu pašije hraný po celym městě, který jsou tady od tý doby největší trhák celý sezóny. Podle obrazu v Alcazaru to je procesí o tisících lidech, jehož hlavními postavami jsou kukluxklani (vlastně jsou to asi ministranti, kteří si dali něco - třeba špičatou kuklu, aby nebylo poznat, že mají ten ksicht z "toho", jak jsem někde v předchozích kapitolách rozebral ...), který táhnou po městě obrovský alegorický vozy s výjevama z pašijí. Podle obrazu tam dou ještě kapely, družičky a fráteři. A všechny ženský k tomu nosí šaty na flamengo a koně ozdoby na čumáku. Ale asi jsem to dost zjednodušil ...

Každopádně jsme se prošli báječnými uličkami už i tý míň turistický Sevilly a má to atmošku!

Doma jsme zjistili, že nám po koupelně teče voda, tak nám to přišel spravit pan údržbář, pod podmínkou, že nebudeme v pokoji. Protože zavřít dveře už nechtěl, je pravděpodobnost, že buď nechtěl bejt o samotě v jednom pokoji s dámou, nebo s nevěřícíma psama nebo neměl rád, když mu někdo kecá do práce a věděl to o sobě, kdo ví, anglicky nemluvil. Každopádně to spravil rychle a dobře.

No a to už jsem se doběhl, pomalu končí siesta a my se chystáme na závěrečný výlet po barech (ale v naší umírněné podobě krize středních let). Buenas tardas!

Cirkus! Cirkus!!!

Po siestě přišel zlatý hřeb naší cesty - představení Cirque de Soleil: Corteo.

Bylo to na nějakým placu za řekou, tak jsme se tam vydali pěšky. Konečně jsme se dostali do neturistický oblasti, byly tu i normální samošky a celkově docela normální, chvílema až strašidelný.

Děsila nás představa, že půjdeme přes most, protože v ulicích jde vždycky najít stín, ale na mostě ne. Navíc některý teploměry ukazovaly přes čtyřicet stupňů. Ale nakonec to vyřešili Španělové za nás - i ten most byl zastíněnej plachtama a byla radost tam jít. V řece pod mostem byly vidět ryby, hejna ryb! A ne úplný čudly!

S potom už začaly bejt vidět špičky cirkusovýho stanu a začal jsem se těšit. Bylo to obrovský soustaní. Před vstupem jsem nepřekonal svůj odpor k turistickýmu mainstreamu a odmítal se s Janou někým vyfotit na důkaz, že tu jsme. Nakonec se to vyřešilo tak, že nás někdo požádal o totéž, tak jsme to spolknul a poprosil o protislužbu taky, takže: máte nás na fotce oba (i když fotograf zastával představu, že na fotce musí být i špička stanu, takže by mě tam mohl klidně zastoupit dvojník, detaily nejsou moc zřetelný. Každopádně jsme se stovkami dalších vpluli dovnitř. Z vnitřku a z představení fotky nemám, fotit se samozřejmě nesmělo a já se překračovat zákazy bojim. Ale dobrá zpráva je, že o představení žádný zájemce nepřijde, máme do na DVD a měl by to bejt záznam toho všeho, co jsme viděli.

Bylo to úžasný, jakkoli podle všeho je to představení pro španělsky mluvící publikum, mluví se tam dost a podle všeho i dost hlubokomyslně, tak je možný, že mi spousta věcí unikla a musim to ještě překoukat na tom DVD. Nejvíc mě dostalo chození po laně vzhůru nohama a boty, co chodily po jevišti samy. Ale výborný to bylo celý. Hrálo to dvakrát hodinu asi šedesát lidí, uznalí Španělé je odměnili ovacemi vestoje (my teda taky).

No a šli jsme zase domů, popít trochu červeného, ruch na ulicích sice byl, ale takovej, aby nás to strhlo, to ne, to jsme si tu cirkusovou radost šli radši užít soukromě.

jueves maňána - ve štvrtek poránu

Jak v tom pokoji nemáme to okno (teda máme, ale malý, matný a za závěsem), taxme vstali až ve čtvrt na devět, v Ledcích by to byla hrůza, tady né.

Vestibul hostelu se přes noc změnil ve snídaňárnu, kde už byla hromada globálních lidí. Těší mě, že tu nejsme nejstarší. Hostel mamá nás hned zkraje přepadla a poprosila/nabídla nám na poslední noc jinej pokoj a ptala se nás, jestli nám nevadí manželský postele. Kdyby nebylo vospalý ráno a nebo kdyby to byla ta Češka, tak bysem jí pověděl, že ani po patnácti letech nám manželský postele nevadí, ale takhle jsem jí to jen odkejval.

Aspoň se podíváme po hostelu ještě někam jinam, prej to má na střeše dokonce terasu, ale tak daleko jsem se ještě nedostal, pendlujeme jen z pokoje ven a zpátky.

No prostě po dobrý snídani jsme kolem deváté vyrazili do ulic. Bylo svěže a lidí pomálu.

Courali jsme ulicema, který tu mají nahoře vesměs přetažený plachtama s logem Coca Coly a těšili se z atmošky, která je tu fakt mimořádně pohodová.

Jaxme se tak vometali kolem katedrály, vlezli jsme do ní a dobře jsme udělali, anžto to bylo ještě zadara, protože byly zrovna ranní chvály. V tom hlavním chóru někdo hrál na varhany a pár postarších kleriků v kapitulním šarlatu se tam poněkud třaslavě modlilo, pak dokonce od hlavního oltáře, což je naprosto fantastická obrovská zeď posázená vyřezávanýma biblickýma výjevama, vyrazil kněz s kadidlem a dvěma ministrantama (VSUVKA: Proč všichni dospělí ministranti po celým světě mají podobný ksichty? Mají to z "toho" nebo "to" přitahuje podobný typy?).

Nicméně pak začala mše a my jsme byli zrovna v prostoru mimo, tak jsme ještě trochu pocourali (je to největší katedrála v Evropě snad - ta loď je neuvěřitelně rozlehlá) a vypadli zase do ulic. Prolezli jsme kolem královskýho paláce zhruba tam, kde jsme včera vypadli z autobusu, ale teď už jsme věděli, že ten barák vedle je universita, co byla tabáková továrna, ve který měla podle všeho pracovat Carmen a vedle taky nějaký pamětihodný budovy (ale protože Jana teď usnula na průvodci, tak Vám je přesně nevyjmenuju - tak maňána ...).

Kolem nich jsme došli až na nábřeží, kde ale jezdí auta. Auta tu jezdí jinak než u nás. Víc troubí a moc se nerozpakujou vjet na přechod i když mají červenou. V centru města ale skoro vůbec nejezdí, tak to není úplně něco, co by mi vadilo, jen si člověk nesmí myslet, že holandská nebo bavorská řidičská kultu¨ra panuje na celym kontinentě.

To jsme se ale už zanořili do parku kolem Plaza de Espaňa (jeslti je to blbě, tak za to může ta na průvodci spící Jana ...). Rostou tam kytky, co máme u nás v květináči, palmy a mimózy, platany a něco jako fíkovníky, taky něco jako svatojánskej chleba. V parku lítali i nějaký papuchovití ptáci, ale já jsem na faunu a flóru dost chabrus, tak to radši nebudu rozvádět.

Z pakru jsme se vyloupli na ty Plaza de Espaňa a to je taková ani ne sto let stará velká půlkruhová repre budova, která původem připomíná pražský výstaviště "kulturáto odfukáto" (postavili to pro nějakou výstavu ve třicátejch letech) a účelem Disneyland zkříženej s úřadem práce - sídlí tam sice všelijaký úřady, ale na budouvě jsou dlaždičkovaný obrazy všech provincií, kolem se půjčujou lodičky a rikšy, prodává se turistickej šrot a tak.

U těch dlaždiček se zastavim: dělají tady z toho názvy ulic, nápisy na obchodech i pamětní cedule. Na Plaze bylo glazovaný i zábradlí a tak. Je to hezký, takový veselý a spoustu kumštýřů to musí živit.

Stavili jsme se v obchodě, těšili jsme se na ovoce a tak, ale měli tam to samý co v Globusu na Chotíkovský, vlastně mnohem míň, spíš jako v Žabce na náměstí. Tak jen vodu, džus a něco malýho, kdyby nás přepadl hlad.

Cestou zpátky jsme se stavili v katedrále, teď už pořádně - turisticky: zaplatili vstupný, půjčili si chytrý "nakrátko urtžený sluchátko", co nám říkalo anglicky o tom, co jsme viděli a promenádovali se katedrálou. Jakkoli se do ní sunul furt had turistů, vevnitř nijak nacpáno nebylo a viděli jsme spoustu krásných jedinečných věcí, jak stavitelských a jinak uměleckých, tak kulturních. Museli mít v tom středověku a po něm hrozně prachů (Sevilla měla monopol na obchod s Amerikou, tak asi proto).

Nevim, jestli všechno jmenovat, každopádně hrob Kryštofa Kolumba třeba vyjmenuju. Ke konci prohlídky jsme vylezli na Giraldu, to je věž, co byla nejdřív minaret a pak kostelní zvonice. Nejde se tam po schodech, je to jen nakloněná chodba, takže nevím, kolik schodů, jen že těch chodeb bylo 34, neboli víc než osmkrát dokola jsme to obešli, než jsme na věž vylezli. Nahoře je kromě rozhledu 24 zvonů (prej každej farní kostel ve městě tam má jednoho zástupce).

Úplnej závěr katedrální tour je pomerančovej sad, co je nejstarší část katedrály, původně - od 11. století to byl ten dvůr v mešitě, kde se věřící před modlitbou očišťujou, takže jsou tam kašny. Od nich jsou kanálky ke každýmu tomu pomerančovníků, protože bez soustavný vody by to žádnej strom nedal.

Jo a pod klenbou tam mají taky Brněnskýho draka, prakticky stejnýho krokodýla, jako na radnici v Brně, akorát tady si nevymýšlí žádnou pověst, ale už prakticky přiznávají, že si jím chtěl naklonit nějakou španělskou královnu egyptskej princ. Myslim, že neuspěl ... to byl taky nápad, cpát ženský takovou havěť ...

V závěru dopoledne jsme už jenom hledali, kde se najíme. Nakonec jsme našli The Pepa´s Tapas, kde měli menu, který vypadalo dobře. Ačkoli měli v názvu "The", servírka anglicky dost odmítala mluvit, takže jsme si vybrali s pomocí sousedů a pak už radši jen píchali prstem do lístku. Jana měla salát a tortillu a kafe a já studenou polívku, kus masa a sorbet. Bylo to všechno dobrý, jen paní servírce to pomalu odsýpalo. Ale to nevadilo, siesta se blížila a my nikam nespěchali.

Teď siesta vrcholí a já jsme se na blogu prakticky doběhnul. Možná mi zbude chvilka času čumět do blba ...

Sevilla - večero primo

V autobuse z letiště jsme se snažili sledovat cestu na mapě městské dopravy, co máme od Eismanky, ale autobus zatáčel vždycky na druhou stranu, než jsem předpovídal, taxem toho rychle nechal, stejně jsme jeli na konečnou. Tu jsme uhádli dobře, nicméně od ní jsme vyšli na opačnou stranu ještě v duchu mých předchozích předpovědí. Naštěstí máme ruskaky malý a slunce se už schovalo za domy, teplota podle nějakýho teploměru na ulici byla 37 stupňů a všude plno krásných mladých lidí, což bych v česku napsal v uvozovkách, ale tady si to lajznu klidně bez nich.

Jasně, nedokážu si představit nikoho z nich, jak kope přípojku vody k vile nebo jak s Horou lakostanem louhuje starej nábytek, ale klidně bych je třeba učil filosofii nebo vedl u piva hovory vo Pánu Bohu, takoví krásní mladí lidé to byli! To bysem vovšem musel mluvit španělsky ...

Každopádně jakkoli bylo kolem půl desátý, na ulicích bylo plno lidí a přes všechny moje xenofobie mi tam bylo hezky. Do toho palmy, hezký baráky, pak už najednou i ta katedrála ... krása, krása.

Měli jsme v plánu koupit si nějaký jídlo a pití, najít hostel a tam vegetit. Akorát jsme našli dřív ten hostel než krám s jídlem, podle všeho v centru prodávají v krámech jen boty a šaty na flamenco.

Recepční, když odbavila potetovanýho černocha před náma, řekla "jo, vy jste ti Češi" a pokusila se nás ubytovat v češtině, s čímž měla po sedmi měsících v Seville dost problém, nicméně menší než bychom měli my, kdyby to dělala španělsky. Byla to magistra optometrie, co teď študuje španělštinu, nejspíš odněkud z Moravy.

Pokoj máme moc čenanej a to z několika důvodů:
1) chodí se do něj přes dormitory, kde je asi deset postelí pro ty, co chtějí utratit co nejmíň

2) nemá okno (ráno se teda zjistilo, že něco matně pod stropem probleskuje, takže úplná pravda to není).

3) zato koupelna má okno přes celej strop, je to plastem zastřešenej nějakej dvorek, je taky matný, ale zábavný

4) máme tu větrák velkej jak vrtule z turboletu a ten dělá krásně vlaho, jakkoli k tomu taky dost hučí.

5) máme tu dvě palandy, proutěný křeslo, a dva velký a hezký obrazy.

Když jsme se vyradovali z pokoje a zjistili, kde se co pouští a tak, šli jsme se poradit, kde nejlíp nakoupit. Česká recepční nám poradila supermarket, co má otevřeno do dvou v noci, akorát nás upozornila, že po desáté se tu nesmí prodávat alkohol (teda v obchodech ne, v barech samozřejmě jo). Anžto bylo asi třičtvrtě a obchod na druhé straně centra (šli jsme skoro okolo, jen jsme nevěděli, že tam je), tak jsme se s chlastem na pokoji rozloučili ...

... nicméně cestou jsme narazili na nějaké občerstvení, kde měli bagety, koláče, vodu a víno, tak jsme to - od poněkud nervozního prodavače, protože bylo za dvě minuty deset - koupili a radostně prchali zpátky do hostelu. Podle všeho jsme teda měli už i ten jamón serrano (něco mezi šunkou a pršutem), byl v jedný bagetě a pak ještě nějakej dobrej salám místní.

Na pokoji jsme si uvědomili, že mi při bezpečnostní prohlídce na letišti vzali nůž, kde byla i vývrtka, nicméně jsem hbitě otevřel víno kávovnou lžičkou. Anžto Janu bolela z lítání hlava, nekonala se žádná pijatyka, spíš to byl takovej šláftruňk.

Tak děti, tolik zprávy z prvního dne, buenas noches!